Jmenuji se Veronika, jsem maminkou autistického chlapce. Bydlíme v rodinném domě. Máme tu fenku, několik venkovních koček, papouška a rybičky.

Nemám dokonalou domácnost v očích jiných, ale pro mě a mou rodinu 🙂
Máme své dny, kdy se nám nic nedaří a tzv. nám věci padají na hlavu, v takový den většinou nedělám nic zásadního, jen nejnutnější. Věřím, že v tom nejsem sama, pokud máme děti, nikdy nebude „načinčáno“ 😀

Můj příběh začíná již v dětství, nerada jsem uklízela svou polovinu pokoje (společný se sestrou) a vždy jsem tvrdila, že mám svůj „uspořádaný nepořádek“. Vtip byl v tom, že jsem opravdu věděla, kde co mám 😀 Společná skříň na oblečení mě naučila, že nepotřebuji tuny triček, kalhot, svetrů, sukní (které jsem stejně nenosila).

První samostatné bydlení bylo celkem fajn, bylo mi 18 let, garsonka pro dva lidi, moje první vaření, první samostatný velký úklid. První vlastní nábytek a s tím přišlo i rozhodování. Nejdříve jsem se toho bála a byla na sebe naštvaná, že to dlouho a dlouho odkládám. Klidně i několik dní jsem nebyla schopná na nic sáhnout, nic udělat, na podlaze snad všechno, na sušáku viselo vyprané prádlo, tak dlouho než bylo potřeba si ho obléci.

Zanedlouho poté přišlo stěhování do většího bytu a tak už jsem se činila, a měla z toho i radost. A v té době jsem úspěšně zakončila školu maturitní zkouškou. Byla jsem jistější a spokojenější. Tam se mi vrátila moje „perfekcionalistická“ část mé osoby. Ale ukázala se jen, když jsem měla pocit, že například sporák nebo rohy pod stolem nejsou dokonale čisté, byla jsem schopná strávit 4 hodiny detailem, kterého si téměř nikdo nevšimne. :´(

Když jsem si našla práci ve fabrice, spadla jsem do únavy a jakmile jsem přišla z práce, tak jsem „padla za vlast“ a spala skoro až do další šichty. Takže 4 dny v týdnu nebylo nic, ani navařeno, ani uklizeno/vypráno. Po pár letech jsem se dostala do problémů a přišla téměř o všechno a tak jsem se svými čtyřmi taškami šla na 3 měsíce k prarodičům. Pravidla, nikam nechodit, vysvětlovat proč jedu pozdě z práce (autobus měl zpoždění apod.). I když jsem byla pod dohledem a bylo to něco šíleného, mám své prarodiče ráda a jsem jim za to vděčná.

Když jsem byla z nejhoršího venku, dostala jsem nabídku od kamaráda, že u něj mohu být a na oplátku chtěl jen, abych uklízela. Byla jsem nadšená, teda dokud jsem neviděla, co mám uklízet. Neutekla jsem, ale než jsem si sedla na záchodové prkénko, tak jsem ho nejdříve vydrbala. No skoro, 14 dní trvalo než se rozpustil několikaletý nános vodního kamene v záchodové míse :-O Nacházela jsem nádobí snad všude, bylo ve skříních, vedle postele, na posteli, na stole, pod stolem. Kuchyňská linka nebyla, pod hromadou krabic od pizzy a pánvičky s měsíc starými míchanými vajíčky, vidět. Všude láhve od piva, vody. V ložnici na zemi leželo několik hromádek oblečení, některé bylo čisté jiné špinavé. Ale kdo to měl poznat, že? A takhle bych mohla pokračovat dál a dál.

No, pustila jsem se do práce, za 4 dny bylo hotovo. Bylo skvělé vidět tu velkou proměnu. Nebyla jsem vyčerpaná, ale nadšená.

A jak čas plynul z kamarádů se staly parťáci, kteří společně jezdili na hokejové zápasy. Pomohl mě se zkouškami na řidičský i profesní průkaz na skupinu D (autobus). Byla jsem u toho, když se rozcházel s holkou a nacházel jinou, ale bylo nám přáno a zůstali jsme spolu. Nebylo to vždy růžové a zalité sluncem, byly velké hádky, kdy jsme nemluvili i jsem si hledala nové bydlení. Nakonec se vše vždy urovnalo. A nejvíce jsem byla překvapená, když mi jeho mamka vyprávěla, že jsem byla jediná, o které ji vyprávěl a kterou jim hned na začátku představil. ☺️

Za 3 roky se nám narodil syn a s tím se změnilo úplně všechno. Musela jsem se znovu učit, jak fungovat, jak efektivně uklízet a vařit. Problém se stal skutečností, zůstala jsem v začarovaném kruhu. Partner je velmi často v práci a někdy se nedostane domů, třeba i tři dny za sebou (o týdenních zájezdech, které vozí ani nemluvím).

Takže jsem hledala alternativy. Moc se mě líbila kniha Danšari, kde je krásně vysvětleno, jak probíhá chod myšlenek a jak se naučit se třídit a rozloučit se s věcmi, které nám nedělají radost. A díky této knize jsem objevila Útulný domov Heleny Prochazkové, prošla jsem několika jejími kurzy, dostala inspiraci na nové knihy, například kniha od Marie Kondo – Zázračný úklid; Karen Kingston – Zbavte se nepořádku s Feng Šuej; Slow Living – radosti klidného života. Další, co mě inspirovalo k lepšímu cítění a spokojenosti domova je blog/web Terapie Domova.

A proto jsem dnes ráda za domov, jaký mám, i když není dokonalý. Už nejsem neustále naštvaná, že nemám vše uspořádané a „načinčané“ jak jsem měla v představách.

Nevzdávám se snů ani nadějí, vše k tomu směřuje a vše má svůj čas. Netlačím tzv. na pilu, ale pomáhám svým snům a tužbám se pomalu posouvat k cíli.